pátek 15. října 2021

Konečně jsem zase něco ušila a podzimní pozvánka na Vysočinu

Ač to tak nevypadá, nejvíc ze všeho bych ráda něco šila. Nicméně nechci svoje okolí obtěžovat svými amatérskými výrobky a navíc v létě jsem ze všeho nejraději venku a tomu podřizuji svoje aktivity. 
Před pár lety jsem objevila Nordic Walking a to mi dává radost, fyzičku i prostor pro fotografování přírody v mém okolí. 
 Takže jsem si ušila kabelku Isabelu . Musím si ji nechat, protože je hodně nedokonalá a v podstatě se mi možná bude i hodit. Většina mých kabelek už naznala dostatečné obnošení. Je ušitá podle návodu Lucie z blogu Ama-tér.cz 
https://www.ama-ter.cz/

Použitá "designová" látka je zbyteček z šatů, které mi maminka ušila jako mateřské, když jsem čekala dceru. Té je dnes víc než 40 let. 



 Podle Lucie jsem už šila více věcí. Geniální jsou její ledvinky. Vše je dokonale popsané
a šije se samo. 
Kabelka má uvnitř přepážku a kapsičku. Nevím, jestli je to dobře vidět.
Můj stroj neprošije tolik vrstev koženky a ani nemám tak dobrou nýtovačku, abych poutka upevnila, jak radí Lucie. Tak jsem použila "selský rozum" a přišila ručně.
Podzim jsem většinou neměla moc ráda. Ukončoval moje nejoblíbenější roční období - léto. Teď už jsem jej vzala na milost, je totiž velice fotogenický a já už taky začínám prožívat "podzim života". U nás na Vysočině je  letos krásný a tak vám jej kousek posílám.

Labutě se radovaly, že přišel konečně ranní mrazík a nikdo už jim nezavazel na pláži u Piláku.
Poslední motýlci se ještě vyhřívají na naší zahradě.

Konventský rybník v podzimních barvách.
Ten stejný rybník, ale už je vidět zámek a bazilika Nanebevzetí panny Marie.


    A ještě jeden pokus s kuličkou.

Pohled k Vysokému. U té lípy je starý kříž. Málokdy se tam dá přijít. Buď je to blátivé a nebo je tam elektrický ohradník a krávy. 
Takhle vypadá Zelená hora, když si s ní hraje ranní mráz.
A takhle vypadá, když za ní zapadá slunce.

A nakonec můj věneček na dveřích z toho, co zahrada dala.


Mějte hezké podzimní dny.


pátek 1. října 2021

Pracovní název: Výlet do Čech ( mise rodinný hrob)

Moje rodina je rozmístěna nejen po celé republice ale i na Slovensku, v dalších zemích naší unie, ale i za velkou vodou. Bohužel s některými členy rodiny už se kontakty ztratily, někteří zemřeli, o některých vím jen málo. Spojují nás naši předci. Ne všichni však o nich něco vědí. Tak se stalo, že hrob, ve kterém je můj pradědeček a prababička a její rodina, jsem nikdy neviděla, přestože jej moje maminka řádně platí. Ani ona zde nikdy nebyla. Hrob se nachází na malém hřbitově v Praze-Dubči. Již před dvěma roky jsme se s manželem rozhodli, že hrob najdeme. No, ale jet jen tak na hrob, to by pro nás nebyl výlet. V době "předcovidové" jsme cestovali každý rok po Evropě, nejvíce po Itálii, a teď už nám to chybělo. Oba jsme si uvědomili, že vlastně neznáme Čechy. Bydlíme na pomezí Čech a Moravy (Českomoravská Vysočina) v nadmořské výšce nad 500 m n m. Táhne nás to na Jižní Moravu, odkud pochází můj manžel a pak také do Slezska, kam se provdala dcera. Ale Čechy známe minimálně. Snad tedy Prahu a nejbližší okolí hranice Čech a Moravy, která je hned za naším městem.
Takto dnes vypadá označení hranic Čech a Moravy za naším městem. Sousoší je dílem místního umělce Michala Olšiaka


Nakonec byl náš program následující. V neděli po slově Božím jsme vyrazili směr ČECHY.

První naše zastávka byla v Českém Šternberku. 



Sotva jsme se zorientovali a naobědvali... telefon. Naši přátelé za námi přijeli na motorce. Bylo to milé příjemné překvapení.



Hrad se stále opravuje, ale je opravdu krásný a stojí za prohlídku. Na tu jsme vyrazili v odpoledních hodinách.









Nakonec jsme se vydali ještě k "hladomorně", což je předsunutá břitová věž. Samozřejmě jsme vylezli až nahoru. 
K večeru nás už pořádně bolely nohy a moje chytré hodinky hlásily 70 pater.



 ------------------------



V pondělí hned po ránu vyrážíme směr Praha-Dubeč najít hrob. Ten mě opravdu překvapil, 
protože je ve velice dobrém stavu a před pár lety zde musel někdo být podle malého vánočního stromečku a omoklé květiny. 
Trochu jsem zde uklidila, ostříhala přerostlé větve velké lípy, zapálila svíčku a zanechala vzkaz. 
Stále doufám, že se nějací příbuzní přihlásí. 
Na desce je letopočet 1805

------------------------

Opouštíme Prahu a vyrážíme směr Mělník. O tomto městě jsem věděla jen to co každý 
"Tam kde se stýká, tam u Mělníka, tok řeky Labe s Vltavou". A pak důležitou věc, nedaleko 
odtud žije Marta Dušková, která píše skvělý blog Tak trochu vyzobaná slunečnice . 
Tož jsem jí napsala, zda by mi neporadila, co tam v pondělí dělat, co navštívit a tak. 
Dostala jsem opravdu vyčerpávající odpověď, takže jsem usoudila, že toto město bude stát za to.
 A taky že jo. Město mě okouzlilo svou romantickou krásou a příjemným počasím.
Není divu Mělník je v nadmořské výšce cca 200 m, což je opravdu rozdíl proti našemu horskému podnebí. 
Užili jsme města, zámku,  podzemí i posezení u mělnického vína. Samozřejmě jednu "Ludmilu" 
si vezeme domů.











Ráno ještě naposled koukneme na mlhu nad soutokem a pokračujeme dál.

------------------------

Směr: Kokořín








Opravdu krásný hrad, ale výstup sem je dost náročný a je vhodný jen pro fyzicky zdatné. 
S tím my zatím problém nemáme, ale narazili jsme na lidi, kteří netušili, jak to bude náročné. 
Trochu jsem o ně měla strach.

Odsud pokračujeme stále v nízké nadmořské výšce. Když jsme jeli hodně dlouho do kopce 
ukazovala navigace 340 mnm. Trochu jsem si připadala jako v Itálii. 
Pokračujeme opravdovou rovinou. 


No, jak jinak, vždyť jedeme do Kolína.
 "Kolíne, Kolíne stojíš v pěkné rovině"


------------------------
Kolín










Kolín je další krásné České město, ale mě tam ta Mělnická romantika trochu chyběla. 
Ovšem Kolínské návrší s chrámem svatého Bartoloměje, opravené parkány a hradby, kostnice, 
výstup na věž s pokladem nás úplně okouzlily.










 Potkali se u Kolína. To tady fakt je.



Labe v Kolíně




 
                                                  

                                          A tak dobrou noc Kolíne. Zas někdy příště.